Města bez plánů/Order without Design

Jedna z nejdůležitějších knih o městech vychází v češtině, dostal jsem příležitost do ní napsat předmluvu a všichni by si ji měli koupit.

Předmluvy v knihách obvykle přeskakuju, „milý čtenáři, knihu kterou držíte v ruce“ – děkuji, knihu už mám, a loďka rozhodnutí, zda koupit nebo nekoupit, už odplula. Praktičtější předmluva by proto měla nalákat ke koupi spíš předem. Právě takovou knihu, formátem předmluvy v předstihu bych velmi rád doporučil teď vám. Je/jsou to Města bez plánu od Alaina Bertauda, překlad díla Order without Design z roku 2018, které vydává Institut liberálních studií.

Bertaud je urbanista a ekonom, ročník 1939 a osobně tak prožil celý poválečný vývoj měst až do současnosti, včetně toho že se stihl potkat i s Le Corbusierem (podle AB “zhrzený a naštvaný”) Města nejdřív sám navrhoval, například úplně v počátcích kariéry kreslením budoucích ulic vápnem v Alžíru a v Jemenu přímo na terén, později se z pozice hlavního urbanisty Světové banky podílel na řešení městských problémů po celém světě a na základě těchto unikátních zkušeností sepsal jednu knihu, která řekne vše co u debat o městech typicky chybí.

Jeho hlavní teze je, že sebelepší plány nemusí vystihnout nepředvídatelné situace a chování lidí, kteří jimi budou ovlivněni na desítky let dopředu a proto je někdy lepší plánovat spíš méně, neslibovat nereálné a neměřitelné cíle v příliš vzdálené budoucnosti a raději sledovat ukazatele jako jsou ceny pozemků, pravidla pro jejich využití, nebo průměrnou rychlost přepravy a průběžně dodávat obyvatelům viditelná a uchopitelná zlepšení jejich životních podmínek.

To se zároveň nevylučuje s dlouhodobými cíli, nebo atraktivním městským prostředím, kterého je fanouškem, i když vždy s varovným prstem: zajímavost, nebo udržitelnost nemusí vzniknout příkazem. Možná ještě kontroverzněji, i když v souladu s Jane Jacobs, není nutné lpět ani na vzhledu jednotlivých budov, dobrá města jsou plná těch zcela obyčejných, záleží víc co je možné dělat v nich, mezi nimi a jaká pravidla řídí to vše řídí.

Další z jeho doporučení, kterým rád následuju: při návštěvě nového města jděte nejdřív do úplného centra a potom pěšky zhruba stále rovně až na úplný okraj, ať máte plnou představu o tom jak celé skutečně vypadá a funguje, mimo možná zavádějící terárium turistického centra.

Města bez plánu jsem četl několikrát, vždy v ní najdu něco nového, dívám se do ní na začátku všech textů a projektů, zásadně mi pomohla si uspořádat vlastní názory na plánování a díky skvělému překladu teď může být podobně praktická pro víc lidí.

Napsat předmluvu k této knize je pro mě splněný sen, protože kromě unikátní celoživotní tvorby shrnuté do jediné knihy je Alain i mimořádně milý a srdečný člověk, který všem, kteří ho při předloňské návštěvě Prahy provázeli věnoval až absurdní množství času, pozornosti a zájmu.

Tady si můžete knihu předobjednat.

A tady je ta předmluva:

Urbanismus je oborem, který se dlouhá léta pohybuje na pomezí umění, vědy, politiky, mýtů, nepřehledné byrokracie a nezájmu. Často se v něm mísí idealismus a ambice vytvářet města, která budou jednou provždy „fungovat“ – pro své obyvatele, ekonomiku, nebo životní prostředí. Dosavadní snahy pomocí nepřehledného plánování ale způsobily stagnující regiony a rekordně nedostupné bydlení ve velmi drahých, ale neatraktivních budovách na nevhodných místech, na úkor životního prostředí a volné krajiny, která měla být těmito procesy ochráněna. V tomto kontextu přichází Alain Bertaud, francouzský urbanista se zkušenostmi desítek let z praxe po celém světě, aby zpochybnil tradiční dogmata a postavil rozvoj a fungování měst na pevnější základy. Jeho kniha je výzvou: pojďme chápat města jako dynamické systémy, ne jako statický výkres, nebo ještě hůř, bezohlednou tabulku koeficientů.

Bertaudův přístup je založen na přesvědčení a osobní praxi že město není „ideální obraz“, který můžeme naplánovat podle estetických preferencí nebo politických cílů. Naopak, města jsou výsledkem chování milionů jednotlivců – obyvatel, podniků, investorů – kteří neustále reagují na změny v prostředí, ceny, dostupnosti zdrojů a v pravidlech pro rozvoj. Z tohoto pohledu není úkolem urbanistů a hlavně politiků “řídit” rozvoj města, ale pochopit jeho fungování a umožnit, aby se rozvíjelo přirozeně.

Jedním z klíčových bodů Bertaudova přístupu je důraz na mobilitu a přístupnost. Město není jen „prostor“, ale především „síť příležitostí“. Efektivní město musí umožnit lidem snadno se přesouvat mezi bydlištěm, prací, školou či volnočasovými aktivitami. Mobilita, často vnímáná krátkozrace pouze v kilometrech nových silnic, ale není cíl sama o sobě – jde o to, aby co nejvíc lidí měli přístup k co největšímu množství příležitostí v co nejkratším čase. Městská doprava tak je především úvahou o co nejlepším využití konečné půdy. Z pohledu vedení měst to znamená nejen zaměřit se na infrastrukturu a dopravní systémy, které usnadňují pohyb, ale zároveň umožnit i pružné využívání prostoru tak, aby se mohl přizpůsobovat měnícím se potřebám. K “vyřešení” dopravy nestačí proto jen stavět nové silnice bez znalostí cen pozemků a platných pravidlech pro jejich rozvoj, které poptávku po dopravě generují.

Druhým důležitým konceptem je tržní princip v urbanismu. Bertaud upozorňuje, že každý prostor ve městě má především ekonomickou hodnotu, a jeho alokace by měla tuto hodnotu odrážet. Kritizuje regulace, které uměle omezují rozvoj měst, jako jsou například přísné limity na hustotu zástavby, povinné minimální velikosti pozemků nebo rigidní územní plány. Takové zásahy často vedou k nechtěným důsledkům, jako je zvyšování cen bydlení, suburbanizaci nebo omezování dostupnosti služeb. Město podle Bertauda funguje nejlépe tehdy, když respektuje přirozenou dynamiku nabídky a poptávky – když nevytváří bariéry, ale spíše hledá způsoby, jak tyto síly podpořit. Vnímání měst jako pracovních trhů a cen pozemků se zároveň nevylučuje s veřejným vlastnictvím a zájmem, Bertaudovy obzvlášť cenné poznatky se věnují městskému bydlení a dobře míněným opatřením, které mu zvýší cenu, zhorší jeho přístupnost, nebo zamezí mu vůbec vzniknout.

Třetí aspekt Bertaudovy práce je jeho snaha propojit urbanismus s měřitelnými daty. Namísto subjektivních hodnocení nebo politických deklarací prosazuje používání analytických nástrojů, které umožňují porozumět skutečnému chování měst a jejich obyvatel. Kniha o městech, kde místo fotografií hezkých ulic vidíme cenové mapy zemědělské půdy v Indonésii může být odstrašující, ale Bertaud tím umožní lépe pochopit dynamiku, která by tvorbu fotogenických ulic umožnila častěji. Ukazuje cestu k dobrému urbanismu s respektem k lidskému chování jako empirické disciplíně, která se opírá o data o mobilitě, hustotě obyvatelstva, cenách a ekonomické aktivitě. Tyto informace pak městům umožňují činit informovanější rozhodnutí, lépe odhadnout důsledky svých zásahů a vykompenzovat Berteaudový metodický chlad živelnou vřelostí prostředí které díky němu může vzniknout.

Bertaudova kniha je nejzásadnějším příspěvkem k debatě o budoucnosti měst nového století. Ukazuje, že města nejsou jen shluky budov, ale hlavním nástrojem pro podporu inovací a prosperity celých států. Poukazuje na rizika přehnaného plánování i na neefektivity, které vznikají tam, kde se město pokouší ignorovat ekonomické principy. A především vybízí k tomu, abychom přestali vnímat města jako hotová díla a začali je chápat jako neustále se vyvíjející sítě vztahů, jejichž skutečnou krásu nelze naplánovat ve výkresech pro celý region, ale pouze umožnit při řešení konkrétní stavby.

Českému čtenáři tato kniha nabízí nejen nový pohled na urbanismus, ale také řadu podnětů, jak přistupovat k problémům, s nimiž se potýkají města u nás. Ceny bydlení, suburbanizace, nedostatečná dopravní infrastruktura nebo neefektivní antiměstská regulace – to vše jsou výzvy, které Bertaudova práce pomáhá lépe pochopit a v případě ochoty i skutečně řešit.

Nejen s potěšením, ale i s naléhavostí proto velmi vítám tuto knihu na český trh. Měla by být hlavní referencí všem, kteří chtějí měnit naše města k lepšímu. Ne tím, že opět zkusí nějak lépe přeorganizovat jejich zákonitosti, ale tím, že jim umožní žít a růst podle vlastních pravidel. Nejsnažší cesta k dosažení atraktivního prostředí známého z naší historie, či zahraničních měst vznikne když si na zastaralé plánování a potemnělé představy posvítí Bertaudův optimismus a respekt k městskému rozvoji.

Bertaud navštívil Českou Republiku už dvakrát, poprvé v roce 2000 na pozvání Hlavního města Prahy. Doporučení a poznatky, včetně vizionářského varování před problémy, kterým bude Praha jednou čelit zatím nebyly vyslyšeny, i když aspoň nás o kvalitě Bertaudovy práce může přesvědčit fakt, že všechny zmiňované problémy si mohl osobně prohlédnout během druhé návštěvy v roce 2023, na pozvání Institutu liberálních studií. Jeho názory nejsou jen jedním z mnoha hlasů mezi kterými je možné vybírat, Bertaudova celoživotní práce představuje podobný test urbanismu jako gravitace je spravedlivým testem architektury. Tak snad do třetice všeho dobrého!

A ještě jednou link na předobjednávku.

OK, to byla předmluva, tady jsou důležité věci, které jsem si odnesl:

1. Cena půdy je typicky to co by mělo rozhodovat o jejím nejlepším využití. Velmi levná: pole a sklady, velmi drahá: vysoká budova s mnoha funkcemi. Ve skutečném světě ale o využití a následně i ceně půdy rozhodují hlavně regulace a územní plánování, které určí předem to co kde vznikne, co je drahé a co je bezcenné. Většinou totiž tato klasifikace probíhá zcela bez znalosti, nebo respektu k těm cenám. Výsledek tak může být například dnešní český model “stabilizovaného území” v centrech, aby následně nejvyšší a největší budovy vznikaly nevhodně a izolovaně na periferiích, jako teď v Brně:

2. Velká města mají vždy nějaký problém s pokrytím poptávky po bydlení, jen se mění důvody. Města mají vždy i nějaké snahy o to bydlení zlepšit, někdy i pro chudé a nově příchozí, ale většina jich selže. Jeden z důvodů bývá například příliš vysoký standard minimálního bydlení. Bertaud toto ukazuje hlavně na příkladech JAR, Číny a Indonésie. V JAR bylo a stále je velmi málo sociálního bydlení, typicky ve velmi špatném stavu a zároveň vysoká nezaměstnanost chudých. Plán zvýšil standardy: větší pozemek, menší stavby, více plochy, vše hezké. Bohužel tímto ale nebylo možné postavit nové byty v blízkosti možné práce a nové projekty vznikaly na mnohem vzdálenějších místech, kde bylo možné tyto prostorové požadavky naplnit. Podařilo se tak sice postavit pár lepších bytovek, ale za cenu ještě vyšší nezaměstnanosti jejich obyvatel a celkově nižšího počtu jednotek.

Podobně neefektivní je podle něj Inclusionary zoning, povinné přidávání „dostupných“ jednotek do komerčních projektů. Celkový počet bytů získaných bytů je velmi malý, rozdíl mezi skutečnou hodnotou a nabízenou cenou vede k neustálé snaze byt pronajímat na černo, nebo ke korupci mezi úředníky, kteří za jeho distribuci zodpovídají. Složitější stavba a vyšší náklady navíc sníží celkový počet všech postavených bytů a tím zhorší dostupnost bydlení všem. Lepší cesta: povolte vše, včetně bytů, které sice nesplní něčí představu o správném bydlení, ale umožní co nejrychleji stavět levnější byty. Hezký byt je skvělý, ale hlavní je mít nejdřív jakýkoliv byt.

Bertaud se věnuje také slumům, typicky odpověď na ně je zakázat, zbourat a nahradit něčím lepším. To lepší ale nemusí přijít nikdy a určitě ho nebude dost pro všechny. Lepší metoda je slumy povolit, umožnit tím jejich obyvatelům nabýt majetek, byť velmi skrovný a připojit vyloučené lokality k městským službám.

Slumy u nás nemáme, na druhou stranu docela dobrý příklad jsou někdejší chudinské kolonie. Malé domky nalepené na sebe vždy čelily nenávisti plánovacích autorit a všechny se nezbouraly jen z důvodu nedostatku zdrojů a hlavně náhradního bydlení pro jejich obyvatele. Jejich stav se eventuálně akceptoval a ty co zůstaly, jsou dnes velmi atraktivním, a cenově velmi drahým bydlením.

Podobně Bertaud zmiňuje i různé další typy dříve nuzného a dnes exkluzivního bydlení: někdejší stáje, pokoje pro služky, nebo dělnické domky jsou dnes velmi drahými nemovitostmi, protože je možné je opravit a jejich počet je konečný. “Divné” byty nevyhoví dnešním příliš vysokým standardům a nelze je stavět znovu.

Teoretičtí chudí tak byli ochráněni od příliš malých domů a bytů, nové se zakázaly stavět, jenže malé domky a netypické byty na dobrých místech se ale ukázaly jako mimořádně atraktivní nemovitosti, tak v jednom z nich dnes místo chudých dělníků bydlí například Anna Geislerová.

A potom ještě s kolegy zabránila, aby se do okolí přistěhovali další zájemci:

3. Městská doprava pro vedení měst není otázka nejvyšší rychlosti pro jeden typ vozidla na jedné trase, ale možnost aby si co největší počet obyvatel mohl vybírat z maximálního počtu možných destinací zhruba do jedné hodiny celkového času k přepravě.

V dopravní kapitole tak bude mnoho překvapení pro všechny, Bertaud ukáže proč nefungují zažité škatulky dopravní politiky. Bertaud kritizuje snahy o omezení dopravní rychlosti aut, ale jen v případě že tato snaha není spojená s rychlejší dopravní alternativou, nebo změnou využití území: pokud chceme pomalejší auta tak je nutné umožnit mnohem vyšší hustotu osídlení a mnohem lepší veřejnou dopravu.

Cíl není dopravu utlumit, ale naopak lidí přepravit ještě víc, jen efektivněji než auty. AB ukazuje, že optimální průjezdnost silnice je zhruba 38 aut na kilometr délky. Každé další auto rychlost sníží. 38 aut na kilometr, při průměrné obsazenosti 1,2 lidí na vůz nám ale dává velmi nízký počet přepravených, který nezvládne obsloužit intenzivně zastavěné a osídlené oblasti bez zácp.

Města tak mají dvě možnosti: investovat do veřejné dopravy s vyšší přepravní kapacitou a motivovat stavění na dopravních uzlech, nebo zásadně omezit, či rovnou zakázat stavění intenzivně zastavěných a osídlených oblastí a donekonečna se snažit pokrýt poptávku po nových silnicích. Česká města půl století následují bohužel ten druhý model.

Mám taky pár věci, které je myslím dobré dovysvětlit: Bertaud je skeptický k tzv. Patnáctiminutovým městům. Zasekl se u nich totiž na představě, že v této patnáctiminutové vzdálenosti má být pro všechny i práce. To je logická kritika, protože přesnou distribuci obyvatel a pracovních příležitostí v jednom území není možné splnit ani při nějakém totalitním mikromanagementu (který AB také rozebírá). Mnoho typů prací, služeb a obchodů může fungovat jen při velkém počtu potenciálních zákazníků, nebo pracovníků. Omezením výběru ze stovek tisíc obyvatel na pár tisíc v docházkové vzdálenosti bychom tak přišli o hlavní výhody velkých měst: obrovské koncentraci různé práce, zboží a služeb, i když za některými z nich, třeba specializovanou prodejnou může být někdy daleko.

Tato kritika mi přišla nejdřív zbytečná, ale potom jsem si začal všímat, že u fanoušků tohoto konceptu (mezi které patřím) se o blízkosti práce u domova také často mluví a zhoršuje to nedůvěru v tento koncept. S městy krátkých vzdáleností by tak proto vždy mělo být zdůrazněno, že se to týká umožnění toho aby všude mohlo vzniknout dost destinací, v parametrech vhodných pro praktickou chůzi, ne jejich konkrétní nařizování, například podle nějakého podrobného plánu.

Bertaud se taky pohrdlivě vyjadřuje o “plánovačích”. To mi taky přišlo překvapivé, lidé které znám a plánovačemi jsou Bertaudovu práci dobře znají a nemají s jeho východisky zásadní problém. Tipuju že roli hraje věk, Bertaud komentuje své celoživotní zkušenosti a dodatečně tak kritizuje skutečné plánovače, kteří v počátcích jeho kariéry v 50., 60. a 70. letech opravdu nebyli ochotní uznat možnost, že se příliš specifický plán může v něčem jednou mýlit a dálnice postavená na místě někdejší městské čtvrti lemovaná věžemi v zeleni může vytvořit někdy problémy.

A mám i bod, který se mi nezdá. Bertaud je pro stavění skutečně všeho, včetně suburbií. Jejich kritiku od architektů a urbanistů velmi tlumí, podle něj je suburbanizace výsledkem tržních mechanismů a nelze ji proto bránit: jsou to trhy, které určí ceny pozemků a konzumaci půdy.

Široce sdílená tužba bydlet v zeleni bez následků jistě existuje, ale suburbanizace není jen důsledek přání, ale důsledek regulace půdy, která nejdřív omezí, nebo rovnou zakáže všechny ostatní typy staveb a lidí, kteří by v nich podle představ plánovačů mohli bydlet. Naštěstí to není nutné věřit mě, píše to i Bertaud o 178 stran později.

Ještě velmi dobré, tady je Bertaudova zpráva o Praze z roku 2002.

Zde je záznam z debaty s Alainem z poslední návštěvy Prahy.

A samozřejmě opět link ke koupi Měst bez plánů!

(Pokud byste nutně potřebovali víc mých předmluv, tak ještě jsem napsal jednu do českého překladu knihy podle podcastu 99 Percent Invisible, Neviditelné město, která vyšla před dvěma lety a je stále k dispozici. Ještě bych měl zájem o předmluvu k City in History od Lewise Mumforda, kdyby chtěl někdo také vydat!)

Tady si můžete přihlásit odběr, velmi děkuji za podporu, zejména všem platícím čtenářům!